Slobodná vôľa

Téza

Človek má slobodnú vôľu.

Príklady uplatnenia slobodnej vôle

• drobné rozhodnutia, ako čo zjem, akou cestou pôjdem atď.
• tvorivé riešenia problémov mimo zabehnuté konvencie
• vzdorovanie totalitnej moci: mučeníci, väzni svedomia apod.

Determinizmus

Newtonovská fyzika vlastne predurčuje všetko, vrátane hodu mincou, na deterministické riešenie. Ak by sme hádzali penovou polmetrovou mincou na koberci, mohli by sme hodiť zvolenú hodnotu so 100% úspešnosťou. Za normálnych okolností je však v hre toľko faktorov, že celý proces sa nám zdá náhodný a dá sa dobre popísať teóriou pravdepodobnosti.

Kvantová mechanika a náhoda

Náhodné prvky sa neustále vnášajú do nášho vesmíru prostredníctvom kolapsu vlnovej funkcie. V kvantovej mechanike sa zdá, že vlnová funkcia častice nadobúda mnoho hodnôt naraz. To platí, kým jej hodnotu nezmeriame. Potom sa vlnová funkcia zrúti na jedinú hodnotu. Je to ako komiksová postavička, ktorá je neviditeľná, kým sa na ňu niekto nepozrie. 

Einstein si myslel, že musia existovať nejaké skryté premenné, vďaka ktorým sa nám hodnota vlnovej funkcie javí ako náhodná. J. S. Bell však neskôr dokázal, že žiadne skryté premenné neexistujú,

V čom spočíva ľudský génius?

Sir Roger Penrose sa domnieva, že nealgoritmické ("nevypočítateľné") vlastnosti ľudského mozgu vyplývajú práve z kvantovej mechaniky v mozgových mikrotubuloch.  Často ide o thinking outside the box – nekonvenčné nápady, ktoré odporujú zavedeným pravidlám. Tu však niektorí, ako prof. Robert Marks, poukazujú na to, že toto vysvetlenie kreativity ľudského myslenia je nedostatočné, pretože nevysvetľuje komplexnosť myšlienok. Skutočne prelomové myšlienky často prichádzajú ako blesk z jasného neba a majú zložitú štruktúru.

Paradox zdvojeného mozku

Nejprve bude nutné vysvětlit problém izolovaných hemisfér, jinak též split-brain syndromu. Oč tedy jde? Jednoduše řečeno se jedná o stav, kdy z nějakého důvodu (zranění nebo operace mírnící epileptické záchvaty) dojde v mozku k přerušení takzvaného corpus callosum neboli vazníku mozkového, což je orgán, který mezi hemisférami umožňuje přenos vzruchů na úrovni neokortexu (mozkové kůry).  Vzájemná komunikace obou hemisfér se tímto zásahem velmi omezí, což může mít za následek velice zvláštní věci.

Jak je dnes již obecně známo, naše hemisféry si nejsou funkčně ekvivalentní, jejich funkce se dosti liší a lze mezi nimi nalézt i mnoho anatomických odlišností. Levá hemisféra je například předurčena k formování mluveného slova, pravá je ve srovnání s ní poněkud “málomluvná,” zato ovšem značně talentovaná v oblasti vizuální představivosti. Pokud člověku, jehož vazník mozkový byl přerušen, zakryjeme oči páskou, do pravé ruky mu vložíme nějaký předmět a následně požádáme, aby nám tento předmět popsal, neuspěje. Podobně osobu s izolovanými hemisférami zmate třeba to, když jí zorné pole rozdělíme nějakou přepážkou tak, aby každé oko mohlo hledět na něco jiného. Pokud následně očím ukážeme dva rozdílné obrázky, testovaná osoba nebude schopná říct, jestli se dívá na jeden obrázek nebo na dva odlišné.

Problematikou rozděleného mozku se široce zabýval neurochirurg Roger Wolcott Sperry, který v roce 1981 získal Nobelovu cenu právě za objev rozdílného fungování mozkových hemisfér člověka. Sperry během svých experimentů zjistil, že čím důsledněji se od sebe hemisféry oddělí, tím větší funkční nesoulad to vyvolá. Pokud budou kromě corpus calossum přerušeny i spoje na úrovni hypokampu, začne si každá z hemisfér dokonce vytvářet své vlastní řetězce vzpomínek, které budou pro sesterskou hemisféru zcela nedostupné.  Zároveň se dostaví velmi podivné zdvojení sebeuvědomování, každá z oddělených hemisfér bude mít vlastní oddělené dojmy a pocity.

Ve vzácných případech, které Sperry popsal, vede syndrom oddělených hemisfér až ke stavu, v níž si mohou hemisféry jistým způsobem vzájemně konkurovat a vytvářet konfliktní situace. Během ranního oblékání začne například levá ruka zápasit s pravou, jedna paže z druhé vytrhne to, co zrovna uchopila – každá z hemisfér má zcela odlišný módní vkus a ten si hodlá obhájit. Pro zdravého člověka je něco takového bezpochyby naprosto nepředstavitelné.

Britský fyzik a neurovědec profesor Donald M. MacKay, který se zabýval teorií organizace mozku, dospěl k závěru, že rozdělený lidský mozek sice může na jednu stranu za jistých okolností vykazovat určité známky přítomnosti dvou vědomí v rámci jednoho organismu, jenže na stranu druhou tento “rozštěp” vědomí se projevuje jen na exekutivní úrovni, tedy na úrovni, na níž dochází ke koordinaci myšlení a prováděných činností. V mozku mnohem hlouběji uložená centra dohledového systému pozornosti zůstávají neporušena a hemisféry jsou jimi de facto nadále propojeny. Osoba s rozděleným mozkem díky těmto propojení může stále fungovat jako celistvá bytost mající jedno jediné jáství a jediný motivační systém. Její hemisféry spolu kooperují coby hluchoslepí manželé obývající společnou domácnost – není to zdaleka ideální, ale “nějak to prostě jde.” 

Rozpůlit mozek úplně a získat dvě samostatně fungující jáství samozřejmě není možné. Znamenalo by to totiž přetětí zmíněných hluboko uložených center a zejména mozkového kmene, který zodpovídají za vegetativní funkce organismu. Invazivní zásah do kmene obvykle znamená okamžitou smrt. I v případě, že by něco takového bylo možné přežít, je extrémně nepravděpodobné, že by se jáství jediného člověka vlivem podobného drastického zákroku jednoduše rozštěpilo do dvou samostatných “větví” prožívání sebe sama.

Pozrime sa ešte na ľudskou slobodu z pohľadu spoločnosti. Ako súvisí individuálna sloboda s demokratickým zriadením?

Tri aspekty mravnosti

(úryvok z Lewisovy knihy K jádru křesťanství)

Zdá se, že mravnost se dotýká tří věcí:

• Za prvé, čisté hry a souladu mezi jednotlivci. 
• Za druhé čehosi, co bychom mohli nazvat poklizením před vlastním prahem či sladěním nitra každého jednotlivce. 
• Za třetí pak života jako celku: k čemu je člověk stvořen; kam by mělo mít celé loďstvo namířeno; jakou melodii má orchestr podle dirigenta hrát.

Možná jste si všimli, že moderní lidé téměř vždy přemýšlejí o bodu prvním, zatímco druhé dva opomíjejí… K čemu je črtat na papíře pravidla společenského chování, víme-li, že nám je naše chtivost, zbabělost, nevrlost a domýšlivost stejně zabrání dodržovat? Nechci tím ani na okamžik naznačit, že bychom o zdokonalování našeho společenského a hospodářského systému neměli přemýšlet, ba usilovně přemýšlet. Mám na mysli jen tolik, že všechno naše přemýšlení bude pouhým blouzněním, pokud si neuvědomíme, že žádný systém nebude nikdy pořádně fungovat bez odvahy a nezištnosti jednotlivců. Je dost snadné odstranit projevy úplatkářství a zvůle, kterým se daří pod povrchem nynějšího systému: pokud však lidé zůstanou šejdíři a tyrany, najdou si v novém systému zase způsob, jak hrát starou hru. Lidi neuděláte dobré dekretem: a bez dobrých lidí nevytvoříte dobrou společnost.

Večná hodnota človeka a demokracia

Neskôr však bol tento základ spochybnený. Dôsledkom je zrejmý spoločenský rozklad, ktorý vidíme. V 20. storočí vznikli veľké totalitné režimy a v súčasnosti demokraciu ohrozuje populizmus. Kto má moc, má pravdu.